Sidebar Menu

Posledních několik měsíců se hodně mluví a píše o našich národních parcích a to v souvislosti s opakovaným schvalováním novely zákona o ochraně přírody a krajiny. Mediálně se opět problém komentoval
jen úzce a dost zaujatě, často bez znalosti věci a samotného návrhu zákona či dalších pozměňovacích návrhů. Proklamace ministerstva životního prostředí, že novela umožní národní parky otevírat lidem, vypadá příjemně, ale kdyby resort opravdu chtěl NP více otevírat lidem, mohl tak činit již podle původního zákona, např. proznačovat nové turistické cesty i v prvních zónách.
 
V novele nešlo jen o národní parky, ale v zásadě o další chráněná území a další zpřísňování státní ochrany přírody, např. zaváděním nových povinností pro orgány územního plánování a stavební úřady (nový § 44a) atp. Často se mluvilo o zachování divočiny, je však otázka jaké v našem středoevropském měřítku a v místech, kde se nějakou stovku let lesnicky hospodaří (ale jasně, že dlouhodobě v územích NP musí mít přednost příroda. Je to ale na desítky let – vidíte ty velké zásahy v lesích, ty budou pokračovat).
Často se mnozí odvolávají na mezinárodní organizace ochrany přírody (IUCN) a jejich definice národních parků. Ale jako by nechtěli číst vše a dokonce. Naše národní parky jsou nanejvýš II. kategorií chráněných území. Není to ani 1a a 1b, tedy velké národní parky např. v Africe či USA. V definici kategorie II. je hned v úvodní větě kromě ochrany ekosystému napsáno také, že v jejich území jde o výchovu a rekreaci. A v dalších částech o uživení se místních obyvatel a cestovním ruchu.
Diskuze by tedy měla spíše být o poslání NP, činnosti správ a resortu životního prostředí v takovýchto oblastech. O přístupu k lidem. Ofenzivní přístup, který dopředu problémy řeší, je u nás znatelný především v KRNAPu a to s uznáním všech stran.
Je nepochybné, že území NP jsou téměř vždy okouzlující svou přírodou a prostředím – tedy i kulturní krajinou. Značka „národní park“ dává takovému území zvláštní statut a může se stát magnetem pro návštěvníky. A pokud se podaří udržet v rovnováze zájmy ochrany přírody a regionu – turistů, je to fajn a je to možné. Můžeme to vidět názorně hned za hranicemi, např. v Saském Švýcarsku.
O zákoně bylo v poslanecké sněmovně hlasováno třikrát. Podruhé když poslanecká sněmovna projednávala pozměněný návrh senátu. Ten přijal deset samostatných dílčích změn, ve kterých opravoval chyby (ano je jich tam několik a bude se muset novelizovat! – opět!) a nerovnával drobné nesrovnalosti. A pak tzv. komplexní pozměňovací návrh s třiceti úpravami. Pro prvních deset jsem hlasoval, pro ten komplexní ne, a to ne proto, že by byl tak katastrofální, jak se prezentovalo, ale chápal jsem, že je neprůchozí a na hraně. Ty změny neznamenaly likvidaci NP, protože neměnily základní parametry a zásadní postavení správ NP. I nadále platí územní plány, kde jsou orgány ochrany přírody účastníkem s právem veta. Státní úřady ochrany přírody vydávají závazná stanoviska při povolování staveb (bez jejich souhlasu se nedá nic povolit), dál mnohé stavby podléhají procesu posouzení dopadů na ŽP (EIA). Správy nadále vykonávají vlastnická práva k drtivé části nemovitostí v NP (v zásadě mimo obce) a zajišťují hospodaření s lesy. Nic z toho se nemělo měnit. Takže žádné betonování krajiny, stavění přehrad, kácení lesů a podobně, jak vyznívala povrchní, místy až hysterická mediální prezentace zastánců původního návrhu. Ochrana přírody se má dělat s lidmi. Jak s těmi, co v území žijí, tak s návštěvníky, a vytvářet jim podmínky, zázemí, ukazovat jim zákonitosti přírody a důležitost její ochrany. A to by mělo být především prací správ NP.
 
Váš senátor,
Zbyněk Linhart
Back To Top