než před dvaceti lety!“, „Česká ekonomika i letos silně roste – o 3,1 %!“, „Máme nejnižší míru nezaměstnanosti v celé Evropě!“ atd.

Náhodný výběr titulků z posledních měsíců evokuje, jak se máme dobře. Stačí ale vyjet za hranice, aby člověk zjistil, že něco nehraje. Někteří mi říkají, že jsem pesimista. Já se ale snažím dívat na věci kriticky, a pokud jsem naštvaný, tak proto, že se předstírá něco, co není a že bychom se bývali mohli mít daleko lépe, než se ve skutečnosti máme (tedy nejen v průměru). Co mě k tomu vede? Fakta. Důvod, proč se většina lidí necítí tak skvěle, jak by měla po přečtení novin, není jenom subjektivní pocit, který vláda jakoby vyvrací objektivně „skvělými“ (často zprůměrovanými) čísly o růstu ekonomiky a HDP. Růst onoho HDP totiž nutně nemá na životní úroveň našich lidí praktický dopad. Je to bohužel naopak, v kontextu ekonomického vývoje sousedících zemí český občan stále více chudne. Ukazatel, který to dokládá, je vývoj hrubého národního důchodu (GNI) podle statistik Světové banky. GNI na rozdíl od HDP zobrazuje reálněji stav ekonomiky, protože neobsahuje příjmy a zisky zahraničních investorů, které sice tvoří nominálně HDP, ale doma tyto peníze reálně nezůstanou. Pokud tedy porovnáme vývoj GNI sousedících zemí, zjistíme, že česká ekonomika nedokáže držet tempo okolních zemí, za poslední roky opravdu stále klesá a s tím i relativní životní úroveň Čechů. A klesáme nejen vůči Německu, kde jsme se za posledních 5 let propadli ze 43 % na současných 39 %. Klesáme i proti polské ekonomice ze 169 % v roce 2005 k současným 135 %, klesáme vůči Maďarsku ze 150 % v roce 2012 na dnešních 139 % atd. Klesající náskok českého GNI vůči slovenskému ukazuje graf. Tady jsme se ze 121 % v roce 1995 propadli k současným 104 %. Slováci nás brzy předeženou. Jiným slovy, všichni kolem nás jedou dlouhodobě rychleji a „bohatnou“ více.

Co je nám platné, že v HDP na obyvatele podle kupní síly jsme na 85 % průměru EU, když u nás panuje z celé EU největší rozdíl mezi odvedeným množstvím práce a odměnou za ní? Pokud si za svou mzdu můžeme dovolit koupit méně věcí v porovnání s mnohými ostatními evropskými státy, nemohu sdílet euforii vlády a médií nad růstem HDP. V poslední době se sice konečně začaly vést polemiky, proč mají Češi v porovnání s evropskými sousedy tak nízké mzdy, ale diskuze se točí především kolem výše minimální mzdy, která ovšem není příčinou naší klesající životní úrovně vůči okolním zemím. Zkrátka nerosteme tak, jak se nám snaží namluvit vláda. Naopak nestačíme držet ani krok s okolními ekonomikami a zdejší medián výdělků je spíše k pláči. A to nemluvím o tom, že velká část lidí v regionech má reálnou mzdu výrazně nižší, než za podobnou práci v Praze či velkých aglomeracích, či než je národní průměr. A stačilo by přitom třeba mj. snížit daňové zatížení práce, aby i lidi pocítili nějaký pozitivní dopad z čísel, kterými se vláda ohání – Česko je ze zemí s vyspělou ekonomikou v daňovém zatížení práce osmou nejvyšší na světě – na povinných odvodech zde musí firmy odvést u průměrného zaměstnance skoro 43 % státu. A především, kdyby se stále nevymýšlely další a další nesmysly a nástrahy, které tak či tak brzdí činnost a aktivity tvořivých, pracujících a slušných lidí a veřejná správa země fungovala k užitku většiny svých obyvatel.