Dle předpisů měla dotace udělovat nezávislá ministerská komise podle předem určeného „objektivního“ bodování. „V žádném případě jsem nezasahovala do dotačního řízení,“ řekla Valachová. „Ten bodový systém platí po dobu, co jsem já ve funkci včetně kritérií.“

Ano, vždy se hraje na nezávislost bodování, na objektivnost výběru, na transparentnost procesů, že jako rozhodují nezávislé ministerské komise, že nestranní úředníci připravují podklady, nezávislí hodnotitelé hodnotí atd. Objektivnost a nezávislost udělování dotací se demonstruje složitými procedurami, do kterých zodpovědná osoba jako nemůže vůbec zasahovat. Přímo. Na pozadí však běží neformální procesy přes neformální struktury, které naopak spočívají ve velmi netransparentním ovlivňování všeho toho navenek transparentního, ať už s vědomím zodpovědné osoby nebo bez jejího vědomí.

Tento systém má v sobě přitom dopředu zabudovaný prostor pro alibi, aby, pokud se na tuto manipulaci a navádění toků peněz tím „správným směrem“ náhodou přijde, se mohlo vždy říci, že nikdo, ani hlavní zodpovědná osoba, ani v zásadě nikdo další nenese za nic zodpovědnost, resp. se neví kdo. Že to je většinou všechno cinknuté se dozvíme jen tehdy, kdy kapacity policie umožní nějakou dílčí kauzu sledovat a dokumentovat, jako např. v některých programech ROP nebo nyní třeba dotace MŠMT do sportu obecně.

Pokud nejvyšší zodpovědná osoba není chycena přímo při činu – i když ani 7 milionů v krabici od vína se nezdá být dostatečným důkazem, vždy ji tento systém umožní říct – já do dotačního řízení v žádném případě nezasahuji, to probíhá mimo mě, za to nenesu žádnou zodpovědnost.

Pokud chceme opravdu transparentnost, musí to být sama ministryně nebo ministr, kdo nakonec rozhodne o tom, kdo dotace dostane a kdo ne. Musí si to umět obhájit a musí nést za své rozhodnutí zodpovědnost, včetně toho, že nerozhodl v rozporu se střetem zájmů. Jinak budeme stále svědky toho, opět podle kapacit policie či nějakého „zájmu“, že v systému bude dále docházet k ovlivňování hodnotitelů, ministerských komisí, podstrkování a dělání „správných věci“ všemi těmi anonymními desítkami zapojených „nestranných“ úředníků, lobbistů, poradců a zodpovědná osoba přitom zůstane vždy z obliga. Protože to přeci všechno probíhá mimo ni, nezávisle na ní. Chtějí mít funkce, chtějí „vládnout“, ale nechtějí mít odpovědnost!

 

 

P.S. Máme jako Krásná Lípa s tímto dotačním programem také své zvláštní zkušenosti. Opět naši žádost vyřadili za to, že nám prý chyběla jedna příloha a napsali nám to za dva měsíce. Co na tom, že danou přílohu neměli v požadavcích, a že dle pravidel si mohli vyžádat doplnění…

Projednávali jsme na schůzi několik hodin evropskou politiku. Tedy mluvili především ministr L. Zaorálek a eurokomisařka V. Jourová. Dlouhé evropské banální fráze o ničem – nic nového, co bychom již mnohokrát neslyšeli a nebylo každý den v TV. Stále nechápou, že „kecáním“ v žargonu evropského ptydepe, které je navíc v rozporu s konkrétními činy, dělají „evropské myšlence“ medvědí službu.  Dvě „myšlenky“ mě ale přesto zaujaly:

1. Rozhořčení nad tím, jak britská vláda ožebračuje svůj lid, když svou činností snižuje hodnotu libry. Aha, chudáci Britové. Jen co jsou potom politická rozhodnutí a navazující dlouhodobé aktivity nejen ČNB, anebo na úrovni Evropy činnosti ECB, které po mnoho let provádějí tzv. kvantitativní uvolňování („tisknou“ a uměle pouštějí do oběhu stovky miliard!), v našem případě pod záminkou mnohaletého udržování kurzu koruny na cca 27,-Kč za Euro a s cílem dosáhnout  min. 2% inflace, čímž mimo jiné zdražují dovozy, spotřebitelské ceny, spouští inflaci, znehodnocují úspory obyvatel atp.? To asi ožebračování pracujících obyvatel není, to bude ta pravá zodpovědná politika (tedy jako že je ČNB nezávislá …). Slyšel jsem zajímavý postřeh, který zpochybňuje, zda-li je ČNB „česká“ a „národní“, když ve skutečnosti je to spíše Mezinárodní banka pro udržení kolonialismu ve střední Evropě (nekoukejme na růst HDP, když jde z velké části do zahraničí a podívejme se na nízké příjmy 27 let po „revoluci“).
2. Doufají, že jednání EU – Velká Británie skončí „WIN-WIN“ (vítěz-vítěz). Což má znamenat, že rozchod bude vítězstvím jak pro EU, tak pro Velkou Británii. Zní to hezky – znalecky cize a po evropsku optimisticky. Ale zase, nemají v tom trochu rozpor? Touto optikou, kdyby odchod V. Británie z EU skončil vítězstvím pro obě strany, znamená to také, že odcházení z EU je jaksi výhodné – vítězné (?). Každá strana si přijde na své, o nic podstatného nepřijde a každá zůstane vítězem. Kam zmizely výhody členství v EU? Tak buďto si naši činitelé spletli slovník, nebo bude následovat exit za exitem, když obě strany mohou skončit jako win-win. Jen aby pak zbyla i ta strana pro druhé win. Nebo se stav win-win týká zejména přednášejících činitelů a jejich evropských partnerů? To pak nejspíš bude mezi Bruselem a Prahou mnoho takových win. Ale co ostatní drtivá většina po celé Evropě ? Jsou také vítězové, jako ta úřednická mašinerie v Bruselu a všude po Evropě?

Tudíž zvesela do práce díky naší zodpovědné politice, která v žádném případě není ožebračováním…, a cestou jen dávat pozor na ty, co už jsou ve stavu win-win – i když oni jsou spíše v Bruselu a v Praze.

Zbyněk Linhart

To už jsou slušná čísla. Mně jde teď o centrální úředníky, co se zaobírají všemi těmi normami, předpisy, formuláři, vyhláškami, omezeními, přikázáními, zákazy, kontrolami a tak, abychom nezvlčili, protože řád a pořádek musí být.

Dnes úředník nepotřebuje jen papír a razítko. Potřebuje výpočetní techniku a informační systémy. Mnoho systémů a databází. Pokud možno spolu nekomunikujících a nekompatibilních. Jen za posledních deset let se jich nakoupilo za 120 miliard, roční provoz dle zjištění NKÚ stojí téměř 15 miliard. V takových luxusních porodnicích se to pak rodí administrativě. Blbé je jen to, že tak nějak nefungují a ta samá data musí organizace a lidé posílat na mnoho míst a když je z nich potřeba něco dostat – nejde to. Říkávalo se kdysi, jak nám výpočetní technika a elektronizace bude pomáhat, jak urychlí a zjednoduší práci a nakonec zvýší transparentnost, jak to bude uživatelsky přívětivější, kolik ušetříme lesů… Jojo, řeči se vedou a toner se peče. Nějak to nejde.

A pak něco od úředníka potřebujete. Rozhodnutí, něco schválit, projednat. Ale ono to nejde. Nejen, že se často ani moc nechce, ale i kdyby se chtělo… Nejde to. A když náhodou někde není hned problém, vymyslí se na místě alespoň tři, aby to nešlo.

Nejde to, protože nám to legislativa neumožňuje. Právě toto nejčastěji slyšíme od těch úplně nejvyšších státních úředníků, kteří jsou na svých místech dlouhá léta. Tedy od těch, kteří tu „legislativu“, kvůli které „to nejde“, v zásadě a do podstatné míry vytvářejí. V tom rozsahu a velikosti a provázanosti jsou to mnohohlavé týmy lidí, bez osobní odpovědnosti, kteří dlouhodobě připravují komplexní a tak navzájem propletené návrhy, které pak ani jejich tvůrci nedokážou rozmotat. No, oni se často ani nedokážou dohodnout, kdo je jejich tvůrce, nejde to, nejde to jasně stanovit, chápete.

Iluze, že zákony dělají zákonodárci, mě opustila již před mnoha lety. Jen jsem doufal, že jde alespoň něco změnit a že s tím půjde hnout. Ale ono to nejde… Počkat, použil jsem spojení „nejde to“? Tak to asi bude infekční. Já vím, že máme hledat, jak by to šlo, než si vymýšlet, proč to nejde… Jen kdy a jak, když většině nevadí, že to nejde?

jen úzce a dost zaujatě, často bez znalosti věci a samotného návrhu zákona či dalších pozměňovacích návrhů. Proklamace ministerstva životního prostředí, že novela umožní národní parky otevírat lidem, vypadá příjemně, ale kdyby resort opravdu chtěl NP více otevírat lidem, mohl tak činit již podle původního zákona, např. proznačovat nové turistické cesty i v prvních zónách.

 

V novele nešlo jen o národní parky, ale v zásadě o další chráněná území a další zpřísňování státní ochrany přírody, např. zaváděním nových povinností pro orgány územního plánování a stavební úřady (nový § 44a) atp. Často se mluvilo o zachování divočiny, je však otázka jaké v našem středoevropském měřítku a v místech, kde se nějakou stovku let lesnicky hospodaří (ale jasně, že dlouhodobě v územích NP musí mít přednost příroda. Je to ale na desítky let – vidíte ty velké zásahy v lesích, ty budou pokračovat).

Často se mnozí odvolávají na mezinárodní organizace ochrany přírody (IUCN) a jejich definice národních parků. Ale jako by nechtěli číst vše a dokonce. Naše národní parky jsou nanejvýš II. kategorií chráněných území. Není to ani 1a a 1b, tedy velké národní parky např. v Africe či USA. V definici kategorie II. je hned v úvodní větě kromě ochrany ekosystému napsáno také, že v jejich území jde o výchovu a rekreaci. A v dalších částech o uživení se místních obyvatel a cestovním ruchu.

Diskuze by tedy měla spíše být o poslání NP, činnosti správ a resortu životního prostředí v takovýchto oblastech. O přístupu k lidem. Ofenzivní přístup, který dopředu problémy řeší, je u nás znatelný především v KRNAPu a to s uznáním všech stran.

Je nepochybné, že území NP jsou téměř vždy okouzlující svou přírodou a prostředím – tedy i kulturní krajinou. Značka „národní park“ dává takovému území zvláštní statut a může se stát magnetem pro návštěvníky. A pokud se podaří udržet v rovnováze zájmy ochrany přírody a regionu – turistů, je to fajn a je to možné. Můžeme to vidět názorně hned za hranicemi, např. v Saském Švýcarsku.

O zákoně bylo v poslanecké sněmovně hlasováno třikrát. Podruhé když poslanecká sněmovna projednávala pozměněný návrh senátu. Ten přijal deset samostatných dílčích změn, ve kterých opravoval chyby (ano je jich tam několik a bude se muset novelizovat! – opět!) a nerovnával drobné nesrovnalosti. A pak tzv. komplexní pozměňovací návrh s třiceti úpravami. Pro prvních deset jsem hlasoval, pro ten komplexní ne, a to ne proto, že by byl tak katastrofální, jak se prezentovalo, ale chápal jsem, že je neprůchozí a na hraně. Ty změny neznamenaly likvidaci NP, protože neměnily základní parametry a zásadní postavení správ NP. I nadále platí územní plány, kde jsou orgány ochrany přírody účastníkem s právem veta. Státní úřady ochrany přírody vydávají závazná stanoviska při povolování staveb (bez jejich souhlasu se nedá nic povolit), dál mnohé stavby podléhají procesu posouzení dopadů na ŽP (EIA). Správy nadále vykonávají vlastnická práva k drtivé části nemovitostí v NP (v zásadě mimo obce) a zajišťují hospodaření s lesy. Nic z toho se nemělo měnit. Takže žádné betonování krajiny, stavění přehrad, kácení lesů a podobně, jak vyznívala povrchní, místy až hysterická mediální prezentace zastánců původního návrhu. Ochrana přírody se má dělat s lidmi. Jak s těmi, co v území žijí, tak s návštěvníky, a vytvářet jim podmínky, zázemí, ukazovat jim zákonitosti přírody a důležitost její ochrany. A to by mělo být především prací správ NP.

 

To vyjádření mě zprvu trochu zarazilo, já myslel, že už dosavadní projekty měly narovnávat prostředí a ulehčovat podnikatelům život. Zvláště když loni před prázdninami si kabinet v čele s ministerstvem průmyslu pochvaloval, jak se to vládě daří.

Zprávu vydala Expertní komise pro snižování zátěže podnikatelů, která na ministerstvu úspěšně pracuje už od roku 2014 a trvale přináší náměty na odstranění jejich zátěže.

Ale je pravda, že nikdy není tak dobře, aby nemohlo být ještě lépe. Pojede-li vláda ve stávajících kolejích, pak scénář a projekty pro další ulehčení podnikatelům by mohly vypadat zhruba takto:

Ano, vážení podnikatelé, bude líp.

Hlavním principem bylo to, aby člověk, přicházející do politiky, úřadu či státní instituce, odkryl – oznámil všechen svůj majetek tak, aby, až z veřejných funkcí bude odcházet, udělal také takové přiznání veškerého majetku a bylo by zřejmé, že si na to vydělal legálně. A toto přesně předepsané oznámení aby dělal za každý kalendářní rok. Pěkná idea – ovšem naivní asi tak na úrovni dítěte v páté třídě a jak jinak, v mnohém duplicitní. V zásadě se tak děje již několik let a oznámení musí podávat desetitisíce lidí – radní všech měst a krajů, vedoucí úředníci, vybraní vedoucí státní zaměstnanci, státní zástupci, soudci atp. A pro všechny je to jeden zákon. Pro radního či vedoucího odboru na malém městě, stejně jako pro soudce či člověka ve vysokém státním úřadu, který fakticky rozhoduje o našich miliardách (pěkně schován, nikým nevolen, pod doživotní ochranou zákona o státní službě a lidí z „party“).

Paragraf 10 onoho zákona, ze kterého pak vychází přesně a závazně předepsaný formulář, se v zásadě nemění. Jsou v něm předepsaná okénka pro přiznání získaného nemovitého majetku (to je také v katastru nemovitostí), movitého majetku nad určitou hranici, akcií, dluhů, příjmů a funkcí, majetkových podílů atd. Takže se zdá, že je vše transparentní! Pokud by to ovšem nemilosrdní bojovníci s korupcí mysleli vážně, museli by v tom formuláři myslet hlavně na ty úplně základní kolonky. A to jsou například zůstatky na všech účtech u banky a zůstatky hotovosti doma (není přece zakázáno mít doma v trezoru hodně peněz). Ale to tam není!

Při projednávání zákona v Senátu příslušný ministr detail nějak opakovaně nevysvětloval, neodpovídal k věci a když už, radil, abychom tam napsali na začátku „co nejvíce“ (já naivně myslel, že by se tam mělo napsat pravdivé přesné číslo). Ale kam? A že ty peníze – jako jednotlivé papírové bankovky – že to vlastně jsou něco jako movitá věc a co máme doma v hotovosti v bankovkách, tak by se mělo ve formuláři nějak započítat do kolonky movitých věcí. A naše zůstatky na účtech v bance, že to je vlastně něco jako naše pohledávka vůči bance, takže by se to asi mělo napsat do kolonky „pohledávky“. A pohledávka že je movitá věc (navíc pohledávky v kolonkách také nejsou…).

Nedomýšlím ani další souvislosti – třeba v případě manželů a podílového spoluvlastnictví by se mělo chtít to samé od partnera, aby to dávalo smysl. Ale pak také od dětí atp. Kde bychom se zastavili, nevím, ale vím jistě, že se tímto zákonem nic neřeší. A kdyby, tak nanejvýš malé ryby. Protože těm velkým zbývá ještě hromada možností, jak si zlodějinu zorganizovat. (Dávní velcí bojovníci Stanislav, David a další by mohli rozdávat rady… o křišťálové jasnosti či sedmičkách vína).

Není to ovšem populární takto říkat, a tak se opět jen předstírá. Boj proti korupci mají voliči přece tak rádi!

Já hlasoval pro některé změny, aby dával zákon alespoň elementární smysl (byly v něm totiž docela zásadní chyby), ale pro zákon jako celek jsem nehlasoval. Nechci s tím být spojován a dělat z lidí blbce.

Až uvidíte tabulku zákonodárců v iniciativě, např. boje proti korupci, budu někde na konci. Ale než „bojovat“ takto, tak raději vůbec.